Po Brexitu v Evropě opakovaně slyšíme, že by se EU měla zaměřovat na velké projekty, jakými jsou obrana, bezpečnost (migrace a terorismus) nebo hospodářský růst. Neměla by však postupovat kupředu úprkem, neprohlubovat se, měla by se vzdát federalizačního étosu tzv. „stále užší Unie“.
Ať chceme, nebo nechceme, diskuzi o budoucnosti Evropské unie tak rámuji dvě zcela protichůdné teze. Divme se pak, že Evropě nikdo nerozumí.
Malé nebo velké věci?
Geopolitický osud Evropy, zdá se, dnes určuje otázka regulace vysavačů a žárovek. Tímto směrem, jak víme, jde hlavní kritika Evropské unie. Ta kromě toho, že je nedemokratická, zaměřuje se na banality respektive regulaci všeho, a zároveň neřeší „to“ podstatné. Ponechme stranou, že asi všichni raději používáme žárovku, která víc svítí, než hřeje, byť by to Václav Klaus možná viděl jinak.
Pokud ale chceme Unii velkých projektů, tak bohužel, i žárovka v ní má své místo. Tomu místu se říká Jednotný trh EU. Tento velký project patří spolu s Hospodářskou a měnovou unií a Velkým rozšířením o postkomunistické státy mezi tří největší úspěchy evropské integrace.
Jednotný trh nezpochybňují ani čeští nejzarytější odpůrci EU. Což je paradoxní, neboť je také o hodně o žárovkách. Respektive o zajištěné volného pohybu osob, kapitálu, zboží a služeb. A právě u volného pohybu zboží se řeší něco, čemu se říká odstraňování netarifních bariér. Prostě se kromě vzájemného uznávání také slaďují a aktualizují společné normy, aby trh fungoval.
Někteří politici, vyznávající víru v tržní anarchii neviditelné ruky, by zřejmě všechna pravidla nejraději zrušili. Nicméně, všichni asi tušíme, že to je přístup stejně bláhový jako si myslet, že jízda autem bude bezpečnější, pokud se zruší značky a semafory.
Jacques Delors, předseda Evropské komise, který měl ono dokončení Jednotného trhu EU před víc než dvaceti lety „na triku“, říkal něco o tom, že je těžké se do Jednotného trhu EU zamilovat. Měl pravdu. Ale je to základ, ze kterého hodně profitujeme, a který se postupně, byť třeba krkolomně posouvá dopředu, a na který může být Evropská unie hrdá. Kritizovat EU za žárovky je vlastně malichernost.
Chceme výsledky, ale bez kompetence?
La Mérode, Brusel
Frustraci, která k ní vede, je ale potřeba pochopit. Evropská unie dnes před sebou nepochybně má větší výzvy než fungování Jednotného trhu EU. A občané EU tyto výzvy dobře chápou, protože obavy z nich zažívají na vlastní kůži, a to ať již přímo nebo zprostředkovaně.
Občané chtějí, aby byla lépe stabilizovaná eurozóna, aby byl podpořen hospodářský růst, aby byla zvýšena bezpečnost a vyřešena otázka migrace. Občané EU se bojí teroristických útoků a chtějí silnější zahraniční, bezpečnostní i obrannou politiku.
Pokud se v debatě po britském referendu diskutovalo o tom, že se voliči Brexitu cítí odcizeni od politických elit, vnímají své společenské postavení jako nespravedlnost a v odchodu vidí naději na možnou lepší budoucnost, tak lekce pro EU i její (naše) politiky je jednoznačná. Musí občanům ukázat, že dokáže jejich očekávání naplnit, jinak se dříve nebo později rozpadne.
Takové požadavky lze ale jen těžko naplnit, pokud se neposílí kompetence evropské úrovně v těch oblastech, kde občané čekají výsledky. Pokud by měl být zachován status quo a měla by se pouze pomalu řešit různá úroveň technické úpravy, stane se pro občany z přístupu k řešení velkých otázek jako je migrace nebo boj s terorismem nevyhnutelně tatáž nepochopitelná úředničina jako je symbolická regulace žárovek.
Havlova krátká Ústava
Unii velkých projektů a velkých výsledků se musí politizovat. Bohužel, o tomto nerozhodnou „nikým nevolení úředníci“, kteří kdyby mohli, tak by tak nepochybně již dávno učinili. Rozhodne o tom dvacet sedm členských vlád, od kterých nelze čekat velký integrační elán.
Ten ale bude nutné najít. Jsme v situaci, kdy víme, že pokud se Unie nepohne kupředu, ustrne a končí. Posilování kompetencí není samospasitelné. Kolik procent lidí v Evropě dnes ví, jak funguje unijní rozhodovací proces? Kolik procent lidí detailně nebo rámcově tuší, jak funguje tzv. všeobecná legislativní procedura, a kde jsou z ní výjimky?
Evropany a Evropanky nezajímá politické ptydepe. Pokud má obyčejný člověk fungování a smysl Evropské unie pochopit, musí se stát Unie srozumitelnější, akceschopnější a demokratičtější. Pokud bychom ale přijali výše uvedené čtyři prvky: kompetence, srozumitelnost, akceschopnost a demokratičnost, tak už se slovu „federální“ těžko vyhneme.
Je proto potřeba především ustat se zvykem říct slovo „federální“ a mlčet. Václav Havel přispěl k diskuzi o budoucnosti svoji představou krátké Ústavy. Říkal, že by si přál, aby také Evropa měla svoji krátkou Ústavu, kterou se budou moci učit děti ve škole. Taková představa by mohla znít naivně, ale ve své podstatě je velice praktická. Brexit možná ukazuje, že je dokonce nutná.
Nutná je hlavně debata o tom, jak by taková ústavní struktura měla vypadat. Dokážeme si v Evropě položit otázku, zda svedeme přetransformovat Radu EU v Senát Unie? A jaké kompetence by měla mít výlučně Unie, a jaké by měly naopak patřit státům Unie? Kdo by stál v čele unijní exekutivy? A kdo by jmenoval unijní Nejvyšší soud?
Odpovědi asi nedostaneme zítra, pokud máme ale dát Evropské unii šanci, měli bychom si takto konkrétní otázky klást už dnes. Intelektuální kapacity na to Evropa má. Podpoří ty politické? Občané věčně čekat nebudou.