Nepřál bych mu ten pohled. Přesto mě mrzí, že již nežije Václav Havel. Nepochybuji totiž o tom, že by i dnes zazněla jeho trefná slova o čecháčkovství nebo o potřebě širší perspektivy, pokud by měl komentovat přístup České republiky k řešení uprchlické krize v Evropské unii.
Zvládne EU uprchlickou krizi i s českou pomocí? (Merode, Brusel) zdroj: autor
Diskuze o tom, jak řešit uprchlickou krizi, jak nově a především funkčně nastavit mechanismy solidarity mezi státy unie nebo jak řešit výzvy azylové politiky, svobody pohybu a bezpečnosti v EU nejsou samozřejmě vůbec jednoduché. Mezi státy dochází k tvrdým vyjednáváním.
K čemu EU má nebo nemá kompetenci a co umožňují nebo neumožňují stávající smlouvy, jaká je absorpční kapacita EU a jejích států nebo jaká je ochota národních politiků v té či oné evropské zemi podílet se na řešeních, které nepůjde doma jednoduše prodat voličům. To by měla být témata, o kterých by se u nás mělo seriózně veřejně diskutovat.
Dozvěděli bychom se třeba, že ani ne deseti milionové Švédsko jen v minulém roce přijalo 80 tisíc uprchlíků nebo že samotné Německo očekává tento rok až 800 tisíc azylantů. Přitom ani kapacity Německa nejsou nafukovací, což potvrzuje aktuální přechodné zavedení kontrol na rakousko-německé hranici. Tím spíš je třeba vzájemné solidarity všech členských zemí. V porovnání například s těmito případy bychom ale mohli lépe promyslet, jaký je vlastně přístup České republiky.
Jestli nás totiž něco o Evropské unii naučila hospodářská krize pak to, že pokud je situace kritická a je zde vůle, najde se i cesta. Otázka pro Českou republiku proto zní, zdali chce jenom bourat nebo má také vůli a chce hledat cestu? Zatím to vypadá, že si vybírá spíš tu první, snadnější, ale o to víc krátkozrakou možnost.
Přístup k mezinárodní a evropské solidaritě, jaký doposud ukazuje česká debata o možnosti přerozdělování uprchlíků dle kvót v rámci EU, je extraktem čecháčkovství. Je to mix sobectví, vychytralosti, pokrytectví a lhostejnosti. Pokud máme mít ze solidarity zisk, vše je v pořádku – viz slova premiéra Sobotky o evropských fondech. Pokud máme nést náklady solidarity také my, máme pocit, že se svět asi zbláznil.
Odmítáme kvóty jako nástroj solidarity s evropskými státy a s našimi evropskými spoluobčany, kteří dnes nesou hlavní tíhu uprchlické vlny. Jsme ale ochotni podpořit jiný model vzájemné solidarity a systematické pomoci? Nebo jsme schopni dělat pouze „zadržovací politiku“ podporující volání po výstavbě plotů nebo sběrných táborů v severní Africe, před problémy dnešního světa zavírat oči a vytěsňovat je?
Pochybuji o tom, že by Česko spolu s dalšími zeměmi chtělo místo kvót například robustně finančně přispívat jižním státům na jejich kapacity pro řešení uprchlické krize. Projevy českých politiků o potřebě komplexních řešení a nezbytnosti vyhnout se morálnímu hazardu, který v sobě mají kvóty obsahovat, působí na člověka daleko víc jako oddalovací taktika, jak se vyhnout dílu vlastní odpovědnosti. Mentálně je tak i středolevá vláda spíše nastavena na ono Klausovské „každý za své.“ Potíž je v tom, že když jde o nás, „každý za své“ najednou neplatí. Jako čistý příjemce z evropského rozpočtu si na solidaritu našich partnerů nestěžujeme. Moderně vybavené školy, vyčištěné řeky nebo dostupné sociální služby nám nevadí. Ale solidarita s jinými, to není naše věc.
Fakticky se směrem našim partnerům chováme podle lidové poučky „hloupý, kdo dává.“ S tímto přístupem se bohužel dostáváme do situace, kdy už nejde jen o ztrátu důvěryhodnosti. Ze svých unijních partnerů ve spolupráci s visegradskou čtyřkou v podstatě děláme hlupáky a ukazujeme jim, že pojem opravdu hlubokého partnerství, nám ve skutečnosti nic neříká, jeho obsah nám je cizí. To je špatně nejenom s ohledem na dnešní události, ale strategicky také pro naši budoucnost.
Nechci být nositelem chmurných předpovědí, ale přijde mi, že se Česko a všechny země visegrádské čtyřky až příliš lehkovážně staví k faktu, že pouhých několik set kilometrů od nás na východ stále doutná ozbrojený konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. Pokud se znovu rozhoří, může se stát, že pro změnu nás v příštích letech zasáhne vlna uprchlíků a budeme to my, kdo bude akutně evropskou solidaritu potřebovat. Počítejme přitom s tím, že na Ukrajině dnes žije téměř 43 milionů lidí.
Pokud se pokusíme alespoň částečně reflektovat historickou zkušenost střední Evropy, všimneme si, že pomoci a solidarity se nám dostalo od našich západních partnerů v minulosti velké množství. Na místě by proto bylo náš dosavadní přístup přehodnotit a začít o evropskou solidaritu více pečovat. Její rozklad, ke kterému přispíváme, by se nám mohl jednou zle vymstít.